Doc. Mikoláš Axmann (narozen 1955 v Prostějově) žije a tvoří v Praze, v současné době vede ateliér ilustrace a grafiky na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Hodonínské veřejnosti se poprvé představil na společné výstavě skupiny Corpora S v roce 2008.
Do profesionálního výtvarného světa vstoupil v 80. letech jako absolvent Akademie výtvarných umění v Praze ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Pro svou tvorbu si vybral techniku kamenotisku.

Grafická tvorba Mikoláše Axmanna se neodehrává pouze ve škálách černé a bílé, ale uplatňuje se v ní i autorovo výrazné koloristické cítění. Dramaticky tu vyvstává komplikovaný, neprostupný svět, v němž jsme se ocitli, v němž žijeme. Ten svět je Axmannovi především přírodním děním, plynoucí živou událostí, která nás vyzývá k pokusům o odhalování a odkrývání. Svět nás v Axmannových tiscích svou neprůhledností a neprůchodností stále zkouší, tak jako zkoušel eremity a my nevíme jak naše zkoušky i pokušení dopadnou, kterým pokušením máme odolat, kterým podlehnout a které zkoušky podstoupit. A máme je vůbec podstupovat? Ve světě je odpověď obtížně k nalezení. V řadě Axmannových kamenotisků se výrazně ozývá čas i bezčasí přírody-země, nositelky živého i schraňovatelky  zaniklého, když umělec proměňuje litografické kameny v nálezy hledače fosilií. Jejich plocha plná houštin nesnází se může náhle zjednodušit tak, že jí dominuje jediný, spíše tušený než kategorický tvar sugerující dojem zkamenělého otisku, záznamu a vzkazu z hluboké předhistorie. Tak i kámen sám, svědek utváření světa, s nímž Axmann soustavně pracuje, je pociťován jako hlubinná vazba se světem „před“, v němž ještě neplatí civilizační zlom mezi člověkem a přírodou, jako vazba, která osvobozuje od nadbytečností každodenních shonů i snadných povrchností. 
Axmannova tvořivost však obsahuje i polohy navazující na stále živou tradici grotesknosti a sebeironie v českém umění tohoto století. Jeho tvorba v některých polohách zvýrazňuje tyto rysy v sérii svrchovaně výtvarných komentářů k sobě samému i ke světu, který popisuje bujná, nenasytná čára, jíž neuniká nic sakrální a osudové, nic přízemní a směšné a která vzájemně vše proplétá a proměňuje.
Mikoláš Axmann se rovněž představuje jako umělec s jistotou nakládající s monotypem, u něj jednotiskem, otiskovaným opět z kamenných desek, tentokrát na plátno v několika barevných vrstvách. Popudy k jejich vzniku a podobě, k jejich neutuchajícím proměnám, které se řadí v sériích emanovaných jako fyzikální kvanta, se rodí ve středu přírodního, stále explodujícího dění, ponořeny do plynutí času, strhávány jím a zároveň utkvělé mimo něj jako záblesk úplného rozumění. Ohromné intenzity výrazu dosahuje Axmann touto technikou obzvláště ve velkoformátových jednotiscích vznikajících soutiskem několika kamenů. Jejich planutí jako by tu dokládalo Hérakleitův výrok: „Kosmos, stejný pro všechny,...stále živý oheň, který se zažehává podle míry a uhasíná podle míry.“

PhDr. Ivan Neumann  - kurátor výstavy

Vstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerieVstup do galerie