Marek Tischler / Ztracená architektura

Úvodní slovo MgA. Petra Bulavy

Na výstavě nazvané ztracená architektura můžeme pozorovat malby, které se snaží odpovědět na otázku, kterou se umění zabývá již dlouhou dobu a v samotném názvu výstavy je obsaženo několik rovin. Jednak onu ztracenou architekturu lze chápat jako ztrátu jakéhosi společenského řádu-morálky, tou další rovinou je sociologický průzkum toho, zda jsme schopni si náš svět bez architektury, jak ji dnes chápeme představit, a je-li možné navrátit se k modelu, který ještě znamenal dialog s přírodou. Neschopnost člověka vést tento dialog, naslouchat a nebýt zbrklým nás logicky musí uvést do čas od času do situací, které by se daly chápat jako gesto, které nás má zadržet a přinutit k pokornému naslouchání „druhé strany“. Mnoho knih pojednává o určité odcizenosti člověka vůči přírodě. Z této odcizenosti pramení i pocit úzkosti, hraničící se strachem ocitáme-li se kupříkladu v noci v lese, ve kterém nás děsí zvuky, které jsme kdysi znali a co je důležitější - rozuměli jim. O tomto jevu se několikrát zmiňuje ostatně i Josef Váchal ve své knize Šumava umírající a romantická vyzývá nás k přijetí tzv. Animals Rights - jakýchsi zvířecích pravd. I v jednom textu kladenské kapeli Zrní se objevuje: dej si pozor na les, ať tě nespolkne…

V této souvislosti zde nemohu nezmínit knihu Divočina, příroda, duše, jazyk od Jiřího Zemánka, ve které jsou skrze české ale i světové umění tyto témata znovu analyzována. Kupříkladu práce Miloše Šejna se do jisté míry snaží nalézt komunikační frekvenci, onu ztracenou architekturu - řád. 

V první práci, kterou můžeme uchopit i jako instalaci se Tischler vrací k jednomu ze zásadních mement 20. století, sice k černobylské katastrofě z roku 1986. Nedávné události v Japonsku v elektrárně Fukušima nás jen ujišťují o tom, že je toto téma stále živé a že je ještě daleko okamžik, kdyby bylo možné říci, že je člověk schopen tuto sílu zvládnout za jakýchkoli podmínek.

Pohled na město, jehož studené tóny přesně vystihují prázdnotu místa, nabývá na naléhavosti svou druhou částí, pohybující se na pomezí malby a objektu, a která svou syrovostí, ne však nijak naléhavě a přehnaně pateticky stavěnou, zasluhuje o silný dojem. Tráva, která je součástí kompozice může symbolizovat jak útisk, tak zároveň naději růstu něčeho nového. Číselný kód, který je součástí reliéfu poukazuje na to, že se nejedná o pouhou abstraktní strukturu, a že je možné se skrze ni propracovat k dalším významům, a příběhům tohoto díla. Tento lettristický akcent je také projevem Tischlerova zájmu o literaturu, předně poezii.

Marek Tischler si vybírá událost, kterou jeho generace zná pouze zprostředkovaně a je uklidňující, pokud jsou tyto svědectví o prozatímním neporozumění přírody stále živoucí i u jeho generace. Mám totiž pocit, že dodnes platí, že širší veřejnost vyžaduje od umělce, aby svým dílem pomohl spíše zapomenout na stinné stránky našeho bytí a nabídl jakousi arteterapii, oddych, zábavu. Nechtěl bych umění, které se snaží rozptýlit diváka a odtrhnout ho od každodenních starostí, odsouvat na vedlejší kolej, celkem smutno by nám bylo jistě

například bez krásných objektů Jeffa Koonse, a abychom nezmiňovali pouze zahraniční autory, ochuzeni bychom byli i o nepřekonatelný humor sršící z povídek a kreseb  Mariana Pally. Chci říci, že reflexe naší společnosti je důležitá se všemi složkami, a není možná jen částečná, nám zrovna hodící se selekce. Bylo by myslím zajímavé shlédnout kupříkladu představení na otáčivém jevišti, kdy jednou by divák žasl nad třpytivou estrádou oblíbeného televarieté 70. let, při čemž jak by se jeviště postupně otáčelo, ve druhé půli bychom pozorovali básníka Ivana Martina Jirouse, jak píše z vězení dopisy své ženě Juliáně a bohu.

Například akce jako letošní výstava Documenta v německém Kasellu nás mohou do jisté míry uklidnit. Kurátorka Carolyn Christov výběrem umělců prokázala, že současné umění nejsou lhostejné problémy dnešní společnosti a že je schopno reflektovat dnešní svět a to se všemi aspekty. Pokud bychom chtěli nalézt autora, zastoupeného na letošní documentě, u kterého bychom pozorovali podobný zájem o přírodu, která je přešlapy člověka proměňována, rád bych zmínil práci Vandyho Rattany Bomb Ponds (bombové rybníky), ale našli bychom mnoho dalších umělců,kteří se i již zmíněnou havárií  Fukušima na výstavě zabývají.

Pokud jsme výše hovořili o ztracené architektuře ve smyslu sociologické sondy, pak komorní akvarely, které jsou na výstavě zastoupeny, by mohly plnit roli jedné z odpovědí, zda je možné si onu původní krajinu ještě představit. Monochromní práce svědčí o citlivosti, s jakou autor k tématu krajiny přistupuje. Přes převážně z šedých tónů vystavěnou scenérii jsou nanášeny jemné filtry modré. Tischler v těchto dílech také komponuje horizont pomocí papírové pásky, přes kterou je opět nanášena malba. Kombinovaná technika nám může připomenout i vzhledem k použitému měřítku některé monotypy a aktivní grafiku Vladimíra Boudníka, při pohledu na jemné krajiny se nám také může vybavit jemná práce Jiřího Johna Zimní plán z roku, pocházející z roku 1951.

U některých akvarelů se však do popředí derou formy, které bychom mohli do jisté míry označit jako obranný systém naší imunity, navyklé již cítit v krajině stopu člověka, ostrou, přesně řezanou, v pravidelných se skupinách zjevující. Nad horizontem krajiny levitují formy, které by mohly být jednak pozůstatky architektury, zároveň si tyto horizontálně komponované hmoty spojujeme s oblaky, které se snažíme podvědomě transformovat v nebezpečné břity, vznášející se nad krajinou, která je právě těmito podivnými fragmenty posouvána do snové polohy. 

Tyto poslední práce Marka Tischlera v sobě nesou značný prvek náhody, který se však snaží rozvádět a skrze něj hledat další významy.  Vznikají takto místa, která formou spracování  dávají tušit vlastnost jakési otevřenosti přijmout architekturu, která bude respektovat své okolí, nebude vůči němu lhostejná. Nestane-li se tak, a člověk bude opět vše další ignorovat a používat samolibou rétoriku, je reálná šance, že ji subtilní hmota Tischlerových krajin uvede opět ve ztracenou.