Koncert komorní hudby

PROGRAM:

W. A. Mozart: Kegelstatt Trio K. 498

I. Andante

II. Menuetto

III. Rondo - Allegretto

G. Fauré: Pavana Op. 50

N. Rota: The Godfather Waltz

A. Pärt: Spiegel im Spiegel

W. A. Mozart: Stadler - Quintett K. 581

I. Allegro

S. Prokofjev: Předehra na hebrejská témata Op. 34

Zdeněk Oslzlý – klarinet

Petra Roučková – viola

Markéta Melkusová – klavír

David Herzán – housle

Pavlína Roučková – housle

Lada Zabloudilová – violoncello

Komorní hudba aneb dva jsou lepší než jeden

Touha hudebníků společně si zahrát je stará jako hudba sama. Díla určená pro různé složení menšího počtu hudebníků však systematicky vznikala od renesance, kdy pojem musica da camera definoval hudbu do malých soukromých prostor šlechticů i prostého lidu, čímž se lišila od monumentální hudby orchestrální a duchovní. Dodnes je oblíbená pro svou dostupnost provedení, jelikož snáze se sejdou dva muzikanti než celý orchestr,  a posluchači zase oceňují blízký kontakt s interprety a určitou intimitu hudebního zážit-ku. Jedná se však o jednu z nejnáročnějších hudebních disciplín, v níž se různí hudebníci, ať už je to duo, trio (2, 3 hráči) kvintet nebo sextet (5, 6 hráčů) a více, mají sehrát v dokonalém interpretačním souladu z hlediska tempa, síly hry a hudebního výrazu.

Mozart a klarinet

„Vídeň, 27. července 1786 při hraní kuželek.“ Tak zní Mozartova vlastnoruční poznámka u jeho zápisu Tria, které podle toho také dostalo název Kegelstatt (něm. kuželkárna). Vzniklo pro společné pobavení s přáteli: Anton Stadler hrál na klarinet, jistá Mozartova talentovaná žačka seděla za klavírem a sám skladatel se chopil violy, na kterou s oblibou hrával. Je to také vůbec první skladba v dějinách komorní hudby pro tak neobvyklou nástrojovou kombinaci a po Mozartovi ji na jeho počest použilo už jen několik skladatelů.  Jediný Mozartův klarinetový kvintet vznikl v roce 1789 a je jedním z prvních a nejzná-mějších děl napsaných speciálně pro tento nástroj. V té době byl klarinet relativně nový nástroj a Mozart svým Triem, spolu s Klarinetovým kvintetem a slavným Koncertem pro klarinet, významně zvýšil popularitu tohoto nástroje. Také toto dílo Mozart zkomponoval pro svého dobrého přítele, vídeňského klarinetového virtuóza Antona Stadlera, jehož umění v té době obdivovala celá hudební Evropa. Tzv. Stadlerův kvintet vyniká vzácnou vyrovnaností nároků na každého z pětice hráčů a patří dodnes k vůbec nejoblíbenějším Mozartovým skladbám. Částečně se o to zasloužila i televize, když právě 1. věta Allegro zazněla v legendárním seriálu M*A*S*H.

Slavná Pavana Gabriela Fauré

Původně klavírní skladba z roku 1887 byla romantickou verzí starého, velmi pomalého, důstojného španělského dvorského tance. Slavnou se stala, až když ji Fauré přepsal pro orchestr se sborem a této verze se chopil Ruský balet, založený v Paříži r. 1909 Sergejem Ďagilevem. Choreografická podívaná ve spojení s Faurého magickou hudbou byla tak oblíbená, že ji Balet zařazoval jako číslo do různých produkcí po mnoho sezón a svou popularitu si udržela dodnes – v současné době díky mocnému průmyslu filmové hudby. Různorodé nástrojové verze, tzv. instrumentace, týchž skladeb pocházející od samotných jejich autorů nebo jiných skladatelů svědčí o účinnosti a účelnosti hudebního aranžování, a tak dnes slavná Pavana může zaznít v aranžmá pro mozartovské trio.

Pärtova zvonkohra

Hudba estonského skladatele Arva Pärta (*1935) bývá řazena ke „spirituálnímu minimalismu“, k jehož vyjádření Pärt používá vlastní minimalistickou techniku nazvanou tintinnabuli (z latiny - zvonky), kterou popisuje takto: „Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Stavím z jednoduchých materiálů - trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny souzvuku jsou jako zvonky, proto používám název tintinnabuli.“ Název skladby z r. 1978 Spiegel im Spiegel znamená v překladu „zrcadla v zrcadle“ a odkazuje na nekonečné množství odrazů navzájem se odrážejících zrcadel. Melodie se přibližuje a oddaluje stejně jako obrazy v řadě zrcadel. Dílo vyvolává u posluchačů i interpretů emocionálně silný prožitek nemající daleko k meditaci a našlo tak snadno své uplatnění i v řadě filmů.

Filmový kmotr Nino Rota

Nino Rota (1911 – 1979) byl italský hudební skladatel, kterého má filmový divák spjatého především s hudbou k mafiánské trilogii KMOTR, za kterou získal Oscara (KMOTR, 1972) a následně nominaci (KMOTR II, 1974). Byl považován za velmi všestranného umělce. Zkomponoval několik oper, baletů, komorní hudby i koncertů pro nástroje a orchestr. Na filmové hudbě pracoval již od 30. let 20. století a dá se říci, že všichni velikáni italské kinematografie té doby s ním spolupracovali. Nina Rotu lze považovat za dvorního skladatele Federica Felliniho. Vytvořil hudbu pro všechny jeho filmy v období let 1952-1978. Skladatelova práce je ovšem spojená s řadou dalších jmen jako Renato Castellani, Luchino Visconti, Francis Ford Coppola (kmotrovská sága), Franco Zeffirelli (Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy) aj. Pro Viscontiho a Zeffirelliho komponoval hudbu i k divadel-ním hrám. Tvorba Nino Roty je pro filmové skladatele dodnes velmi inspirativní a v mnoha soudobých filmových snímcích stále využívaná nebo napodobovaná.

Sergej Prokofjev a židovská zakázka

S již zmiňovaným baletním ředitelem Ďagilevem spolupracoval v Paříži i Sergej Prokofjev,  jeden s nejvýznamnějších skladatelů 1. poloviny 20. století a autor nejen geniální klasické, ale i filmové hudby, konkrétně k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvskij (1938) a Ivan Hrozný (1945). Jeho hudební řeč je také stále inspirací pro řadu dnešních Hollywoodských autorů. Když se Prokofjev vydal za hvězdnou kariérou do USA, dostal zakázku od ruské sionistické společnosti na skladbu s hebrejskou tématikou pro skupinu svých 6 hudebníků, které vyslala na americké turné a jejichž neobvyklá nástrojová skladba dala vzniknout zajímavé instrumentaci tohoto díla. Předehra na hebrejská témata vznikla jako Prokofjevův 34. opus během cesty do Spojených států. Témata, jež se zde objevují, nejsou sice autenticky hebrejská, za to nesmírně chytlavá a líbivá a dělají ze skladby neprávem opomíjené nevšední dílo komorní hudby.