Překvapivé dimenze Pavla Jestřába
30. 7. 2026 / Miroslav Divina / komentář
Sbírkovou expozici hodonínské galerie, věnovanou tvorbě bratrů Franty a Joži Uprků, doplňuje autorská intervence Pavla Jestřába s titulem „Něco na nebi“. Nejedná se o nahodilé spojení – Jestřáb pochází z kraje bratrů Uprků a také se dlouhodobě věnuje tematice lokálních tradic.
Intervence samotná sestává ze dvou odlišných, vzájemně se však prolínajících částí. Výraznější z nich je sérií fotografií, vytvořených v opuštěné postmoderní vesnici na Tchaj-wanu, na nichž je autor zachycen v tradičním dubňanském kroji. Některé ze snímků bezprostředně navazují dialog s bronzovými figurami Franty Uprky nebo s malbami Joži Uprky a rozehrávají tak barvitou hru nově nalézaných významů. Druhou částí intervence jsou dvě videa, v nichž protagonisté – členové národopisného souboru Dúbrava v tradičních krojích – boří konvence a zažité vzorce, aby upozornili na jinou skutečnost, na „něco na nebi“.
Abychom mohli tomuto mnohoznačnému celku lépe porozumět, bude dobré, když jej vložíme do kontextu s jinými klíčovými díly Pavla Jestřába. Jako příklad videí, vhodně ilustrujících podstatu jeho práce, poslouží snímky „Křik kohouta“ a „Obyčejný svět“ (obě volně dostupné na stánkách autora, viz odkaz níže).
„Křik kohouta“ představuje video, které předstírá, že je zběžným záznamem z dovolené v Thajsku, natočeným roztřepanou rukou, jako by se jednalo jen o osobní vzpomínku cestovatelů. Autor zde navštěvuje známá turistická místa a buddhistické svatyně, vozí se na hřbetu slona a zachycuje další více či méně významné situace. Nebylo by na tom nic neobvyklého, pokud by zde nevystupoval právě v dubňanském kroji. Tato skutečnost převrací vyznění celého snímku. To, co jsme zvyklí vídat a užívat pouze v lokálním prostředí, navíc s vědomím, že kroj do velké míry doslova ztělesňuje identitu konkrétní obce, nyní v exotických kulisách vyznívá poněkud nepatřičně a cizorodě. Pokud bychom změnili úhel vnímání a podívali se na situaci pohledem místních Thajců, bude nám Pavel Jestřáb v tomto úboru připadat stejně exoticky, jako kdybychom potkali thajského turistu v jeho tradičním lidovém oděvu na náměstí v Dubňanech nebo v Hodoníně.
Video dokládá schopnost Jestřába zprostředkovat divákům, že na zažité věci lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu, což je vlastně klíčová esence celého jeho díla. Dalším důležitým aspektem jeho tvorby je nejednoznačnost sdělení a vícevrstvý charakter obsahu. V uvedeném případě je subverzivním elementem poukázání na křik kohouta, který ve videu tu a tam zazní a který může být společným znakem prakticky všech vesnic, nehledě na to, jestli se nacházejí na Slovácku, v jihovýchodní Asii nebo kdekoli jinde. Střet kultur, mix odlišností a spojitostí evokuje Gauginovskou úvahu „Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?“
Druhým stěžejním videem je „Obyčejný svět“. Jedná se o dechberoucí pásmo záběrů na divokou přírodu, natočené v mokřadech poblíž autorova rodiště. Na rozdíl od výše uvedeného „Křiku kohouta“ je zde kamera dokonale precizní, jednotlivé pohledy kladou maximální důraz na kompozici, ostrost i vystižení dané atmosféry. Při sledování ledňáčků a volavek lovících ryby máme pocit, jako bychom před sebou měli dokumentární pořad Davida Attenborougha.
Pavel Jestřáb často doprovází videa i fotografické cykly autorskými texty, které mohou být podstatnou součástí celého díla. Nelze však očekávat, že bychom v nich nalezli jednoznačnou interpretaci. Texty jsou spíše návodem, jak dílo vnímat, mnohdy jen otevírají možnosti a úhly pohledu. Jinak tomu není ani v případě „Obyčejného světa“. Dozvídáme se, že zachycená divočina není panenská příroda, ale vyrůstá z neutěšeného místa, historicky poznamenaného silnou kontaminací. Zachycená krása a křehkost přírody tak kontrastuje se zjištěním, že se pohybujeme na hraně katastrofy, ekologické i epidemické. Vedle toho je vyznění celého videa rozšířeno o filozofickou vrstvu směrem k východním náboženstvím, a to prostřednictvím autorovy zmínky slavného jihokorejského filmu „Jaro, léto, podzim, zima… a jaro“, který je o cykličnosti přírodních procesů a existence, o životě, smrti a znovuzrození, ale také o provinění, o břemeni, jež musíme následně nést a o potenciální dědičnosti této zátěže.
Pozoruhodný epilog se pak nachází na samém konci čtyřicetiminutového videa. Jestřáb zde přijímá životní návyky ostatního ptactva a plně se integruje do daného společenství. Sdílí úděl celého biotopu. Již je to i jeho obyčejný svět.
Z uvedených příkladů i z mnoha dalších prací Pavla Jestřába vyplývá, že jeho dílo může být velmi barvitou alegorií. Divák postupně odkrývá další a další vrstvy významů, přičemž je zřejmé, že klíčovou roli mívá kontext a úhel pohledu. Právě pozice, ze které autor dokáže na situace nahlížet, vede obecenstvo k narušení zažitých vzorců. Vztah k místu a k tradici je transformován pomocí propojování odlišných světů, přenosem elementů do cizorodého prostředí. Dubňanský kroj ve Vltavě nebo v mořské laguně na Tchaj-wanu, stejně jako nacházení delty Okavango a cesty do pravěku za vlastními humny, to jsou často překvapivá a obohacující prostupování mezi dimenzemi. Pozorovatel je nucen vystoupit ze své standardní zóny a vnímat svět z jiné perspektivy, což vede k relativizaci doposud známých opěrných bodů.
Vrátíme-li se k aktuální instalaci „Něco na nebi“, její podstatnou část tvoří dvě obrazovky a grafické znázornění otisku prstu Joži Uprky na skleněném stropě nad jednou z nich. Nutno dodat, že většina postav Franty či Joži Uprků je zachycena v zadumané pozici se sklopenou hlavou a očima upřenýma do země. Protagonisté ve videu postupně odhazují své krojové šátky z hlavy a vzhlížejí opačným směrem nežli figury okolo. Zda tam spatřují stopu Joži Uprky, kterou zanechal nikoli na obrazech, ale jako kulturní odkaz ve zdejší společnosti, nebo tam vidí již něco zcela jiného, to autor nechává na vnímání samotného diváka.
--
Pavel Jestřáb pochází z obce Dubňany nedaleko Hodonína. Přestože působí především v Praze, ke svému rodišti má úzký vztah a ve své tvorbě stále rozvíjí tematiku vlastních kořenů, kulturní identity a tradice. Vystudoval pedagogickou fakultu Ostravské univerzity a následně absolvoval Ateliér intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Značně jej ovlivnila také stáž na National Taiwan University of Arts. Na Tchaj-wan se od té doby pravidelně vrací a ve své práci systematicky propojuje tamní prostředí a kulturní tradice s těmi slováckými.
https://paveljestrab.com/
video "Křik kohouta":
https://paveljestrab.com/krik-kohouta
video "Obyčejný svět":
https://paveljestrab.com/obycejny-svet
--