Když se hranice stává prostorem

Výstava ‘Hraničný priestor’ v galerii představuje jednu z nejkomplexnějších prezentací tvorby Patrika Kovačovského za poslední roky. Nejedná se však o retrospektivu ani o chronologický přehled jeho tvorby. Stabilní interpretace a lineární čtení jeho děl jsou záměrně potlačeny ve prospěch promyšleně konstruovaného prostředí, v němž se setkávají různé časové vrstvy, tematické linie a principy uvažování. Výstava je spíše situací – funguje jako propletené pole vztahů.

Patrik Kovačovský patří mezi výrazné osobnosti současné středoevropské umělecké scény. Jeho tvorba je etablovaná nejen v českém a slovenském prostředí, ale také v mezinárodním kontextu. Od roku 2007 působí jako vedoucí ateliéru Socha v architektúre na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Ve své tvorbě se věnuje malbě, objektu, tradičním i novým formám sochařství, fotografii, videu, instalaci i performativní akci. Takto široce pojaté mediální rozhraní se v jeho tvorbě projevuje především schopností překračovat hranice jednotlivých médií a zároveň promýšlet podmínky jejich vzniku.

Architektura výstavy byla navržena specificky pro galerijní prostor a stává se aktivním prvkem interpretace. Funkce tří dřevěných konstrukcí je záměrně zdvojená: na první pohled minimalistické bílé panely nesoucí text se při pohybu diváka proměňují v otevřený policový systém, v němž se odhalují jednotlivá díla. Systém příček nefunguje pouze jako fyzické rozhraní, ale i jako významové body orientace, které člení prostor do sekvencí, jež divák nemůže obsáhnout jedním pohledem – musí jimi procházet a skládat si je do vlastní zkušenosti. Autor tím narušuje tradiční rozdělení mezi „výkladem“ a „dílem“, a výstava se tak stává dynamickou konfigurací.

Výstava je koncipována do tematických okruhů, jako jsou Československo, kosmos, filmové myšlení a pracovní prostor. Klíčovým pojmem se zde stává samotná hranice. Ta se v autorově tvorbě vymyká tradičnímu chápání – není pouze dělící linií, ale generativní situací, v níž vzniká medziprostor. V tomto kontextu se ohraničení proměňuje v rozostření a zónu přechodu. Jednotlivé tematické linie tak nepředstavují uzavřené celky, ale různé způsoby uvažování o hranici, v nichž se významy rozkládají a znovu skládají.

Motiv Československa se u Kovačovského neobjevuje jako nostalgická vzpomínka, ale jako zkoumání vztahu mezi společnou minulostí a současnou identitou. Hranice zde není pevnou bariérou, ale flexibilním konstruktem, který lze otevírat, překračovat i reinterpretovat. Dílo ‘Navždy spolu?’  (2008) – objekt letadla tvořící jeden celek, který je zároveň rozštěpen na dvě samostatné části – vizualizuje paradox jednoty a rozdělení Československa. Letadlo, původně určené k pohybu a překonávání vzdáleností, ztrácí svou funkci a stává se symbolem společného původu i oddělené existence. Podobným způsobem autor pracuje i s motivem hvězdy. Ta je tradičně vnímána jako znak univerzálního řádu, no je zároveň přítomna jako ideologická ikona socialistické minulosti českého a slovenského prostředí. Autor ji zbavuje monumentality a skrze redukci ji transformuje do osobní a historické reflexe. Podobným způsobem funguje i motiv mapy. V díle  ‘Delenie a spájanie’ (1998–2011) je hranice mezi Českem a Slovenskem zvýrazněna zipem, který naznačuje možnost oddělení i opětovného spojení. V dílech ze série ‘Strata identity’ (2015) nebo ‘Čierna geometria’ (2025) se z mapy – běžně chápané jako nástroj orientace – stává obraz neviditelných ideologických hranic. Jde spíše o mentální než geografickou mapu, v níž se kolektivní zkušenost proměňuje v individuální paměť.

Významnou pozici ve výstavě zaujímají také nejnovější práce, jako soubor ‘Rekonštrukcia pohybu’ (2025) a ‘Mapovanie krajiny’ (2025), které jsou na této výstavě představeny vůbec poprvé. Jde o měkké obrazo-objekty, které radikálně narušují tradiční chápání obrazu jako stabilní plochy a představují specifické uvažování o obraze. Filmová logika – fragmentace, sekvence, práce se světlem – je zde transformována do materiálové podoby. Textilní nosiče, optické čočky či zásahy do obrazové struktury vytvářejí situace, v nichž se obraz stává nestabilním polem, závislým na pohybu diváka a podmínkách vnímání. Kovačovský v nich systematicky zpochybňuje samotnou povahu obrazu a způsoby jeho vzniku.

Tím se dostáváme k výraznému třetímu okruhu výstavy, jímž je film a filmové myšlení. Film v tvorbě Patrika Kovačovského překračuje audiovizuální hranice a stává se způsobem uvažování o obrazu, hmotě, prostoru a čase. Filmová logika se promítá do různých materiálů a formátů, opouští své klasické narativní chápání a proměňuje jeho technický systém v rámci procesu tvorby. Ve videích jako ‘Vodné divadlo – divný rybár’ (2001–2010) nebo ‘Mapovanie priestoru’ (2024) kamera autorovi slouží buď ke sledování performativní situace, nebo jako analytický nástroj zaznamenávání tělesného gesta. „Videosocha“ ‘Línia’ (2006) pracuje s jiným filmovým pohledem, jímž záměrně oslabuje orientaci v prostoru a přesouvá pozornost k samotnému aktu vidění. Dalšími díly na výstavě, které nevycházejí z roviny pohyblivého obrazu, jsou díla jako ‘Vizuálna kryštalizácia’ (2025–2026) nebo ‘Horizontálne rušenie, vertikálna deformácia’ (2023). Obě zacházejí s filmem jako s materiálním a technickým systémem – rozkládají jeho obrazovou strukturu, odhalují jeho fyzičnost a transformují jej do objektové podoby, kde se setkává mechanický záznam s jeho narušením, deformací či „zmrazením“. V analytickém díle ‘Štúdia filmu (rôzne formáty)’ (2026) autor redukuje film na jeho nejzákladnější princip: systém polí a rytmus opakování. Mřížky v různých formátech, které jsou záměrně prázdné a jiné vyplněné, si uchovávají pouze strukturu filmového myšlení. Obraz již neobsahují, ale nesou jen jeho potenciál – je to, jako bychom sledovali film bez filmu. Film je zde chápan jako série možností, přerušení a mezer – jako mřížka orientace a abstraktní model vizuálního myšlení.

Vedle těchto tematických okruhů se výstavou prolínají také méně explicitní, avšak významné linie – motiv orientace a s ním spojený motiv letu. Objevují se spíše fragmentárně, napříč jednotlivými díly i médii. Motivy map, kosmu či krajiny naznačují snahu o orientaci, která však zůstává neúplná, rozostřená a otevřená. Podobně i film a filmové myšlení zde nefungují jako nástroj jasné navigace v obraze, ale naopak jako systém, který orientaci narušuje, zpomaluje nebo rozkládá. Tento princip se promítá i do samotného procesu tvorby. Ateliér zde není místem jasně řízené produkce, ale prostorem hledání, kde práce vzniká v pohybu mezi různými polohami, bez pevného určení. Nejde zde o stabilní schopnost ukotvení v prostoru, ale o proces ztráty, hledání a znovuustavování. Motiv letu zde také nefunguje jako jednoznačný pohyb vpřed, ale spíše jako jeho pozůstatek či potenciál – jako způsob uvažování o prostoru a paměti, v němž je důležitější samotné hledání směru než dosažení cíle. Uplatňuje se v rovině geografické, historické i osobní, ale také v kosmické imaginaci, percepční zkušenosti diváka i ve vztahu k samotnému procesu vzniku díla. Otevírá pole, v němž je podstatný samotný proces a neustálý pohyb.

‘Hraničný priestor’ proto nelze chápat jako tematickou výstavu v tradičním smyslu. Je spíše modelem – dočasnou mapou proměn mezi různými stavy: mezi obrazem a objektem, mezi materiálem a iluzí, mezi kontrolou a náhodou. Hranice zde není místem ukončení, ale produktivním napětím, v němž se věci neustále ocitají ve vzájemných vztazích. Samotný název výstavy se tak stává klíčem k pochopení autorova uměleckého přístupu. Výstava v Hodoníně nabízí možnost vstoupit do tohoto procesu – nikoli v roli pasivního pozorovatele, ale jako aktivní účastník, který si významy skládá v průběhu vlastního procházení  prostorem.

Fotografie: Polina Davydenko