Jak vypadá radost?
6. 8. 2026 / Iveta Neuschlová / analýza
Videoperformance Kateřiny Olivové mezi tělem, krajinou a emocí
Výstava 'Kortizol a endorfiny', kterou pro Galerii výtvarného umění v Hodoníně připravila kurátorka Silvie Šeborová, zkoumá možnosti, jakými může současné umění zprostředkovávat lidské emoce. Východiskem výstavního konceptu je teorie šesti základních emocí psychologa Paula Ekmana, přičemž pět z nich reprezentuje dílo jednoho ze současných českých autorů či autorek. Kurátorský koncept však nepracuje s emocemi jako s tématy určenými k ilustraci, ale jako s rámcem pro rozmanité umělecké přístupy, média a vizuální strategie. Jednotlivá díla proto neusilují o jednoznačný výklad, ale vytvářejí situace, v nichž se emocionální prožívání stává neoddělitelnou součástí divácké zkušenosti.
Radost jako bezprostřední zkušenost těla
V kontextu výstavy představuje Kateřina Olivová videoperformanci 'Radost' (2026), která se vědomě vyhýbá narativnímu způsobu vyprávění. Místo lineárního děje propojuje opakující se motivy vody, lesa, větru, ohně, třpytivých konfet a vlastního těla do volně navazujících sekvencí. Postupným vrstvením tělesných situací vytváří otevřenou kompozici, která diváka vede spíše k bezprostřednímu vnímání než ke sledování příběhu. Pozornost se přitom soustřeďuje na vzájemné působení přírodních elementů a těla.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jejím hlavním tématem je samotná radost. Přesněji však lze říci, že Olivová zkoumá možnosti jejího prožívání prostřednictvím těla. Radost zde není prezentována jako psychologický stav s konkrétní příčinou ani jako důsledek určité události. Autorka se nesnaží vysvětlit, -proč- je subjekt radostný, ale -jakým způsobem- může být radost zprostředkována tělesnou zkušeností. Pozornost se přesouvá od hledání jejích příčin k tělu, které přírodní elementy nevnímá zvnějšku, ale přímo je prožívá. Radost se tak neobjevuje jako reakce na vnější podnět, ale jako kvalita samotného bytí ve světě.
Ústředním médiem se zde stává tělo samotné autorky. Jeho význam nespočívá v tom, co zobrazuje, ale v tom, jak jedná a reaguje na podmínky, do nichž vstupuje. Nahota v jednotlivých scénách nepůsobí erotizujícím ani provokativním dojmem. Naopak ztrácí charakter společenského gesta a stává se přirozeným stavem těla otevřeného svému okolí. Video zachycuje autorku v sérii různých tělesných situací – pod vodou, při tanci v zasněžené krajině, na skalním výběžku vystaveném větru, při bubnování nebo během chůze mezi stromy v lese. Každá z nich zkoumá jinou podobu vztahu mezi tělem a prostředím. Pod vodou se pohybuje odlišně než na pevné zemi, zatímco v lese se jeho pohyb podřizuje podmínkám krajiny. Pobyt pod hladinou mění dynamiku pohybu, který přestává být určován stabilitou pevné země a získává větší kontinuitu. Video tak naznačuje, že tělo nelze chápat jako uzavřenou entitu, ale jako něco, co se neustále utváří ve vztahu ke světu.
Jedním z výrazných momentů videa je sekvence pod vodou, v níž se Olivová objevuje s ocasem mořské panny. Ponoření pod hladinu narušuje běžnou zkušenost gravitace a umožňuje tělu pohybovat se s větší plynulostí a lehkostí. Voda přitom nemění pouze charakter pohybu, ale i orientaci v prostoru. Stírá hranice mezi směry nahoře a dole a proměňuje tempo pohybu. Motiv mořské panny proto nefunguje jako fantazijní prvek, ale zkoumá jinou možnost tělesné existence. Podobně funguje i sekvence na skalním výběžku. Olivová nejprve stojí vzpřímeně s rozpaženýma rukama a následně se pomalu spouští na všechny čtyři. Změna postoje zároveň proměňuje způsob obývání prostoru. Vertikalita, typická pro lidské tělo, ustupuje poloze bližší zemi, čímž se mění nejen těžiště rovnováhy, ale i samotný způsob kontaktu s okolím. Spíše jde o postupnou proměnu postoje, která ukazuje, že lidská existence může nabývat různých podob a neustále přehodnocuje svůj vztah k okolnímu prostoru. Důležitá tak není samotná poloha, ale proces její postupné proměny.
Živelnost radosti
Neméně důležitý je i způsob, jakým Olivová ve videu pracuje s obrazem, zvukem a montáží. Přírodní elementy přitom představují pouze jednu z vrstev této formální kompozice. Sekvence videa na sebe navazují způsobem, který vytváří střídání obrazů vody, větru, země a ohně. Čtyři živly přitom nevystupují jako ikonografické atributy s pevně určeným významem, ale jako součásti prostředí, které určují charakter pohybu těla.
Stejný princip lze sledovat i u dalších opakujících se motivů. Kamera se vrací ke konfetám, bublinám či plamenům, které vytvářejí vlastní obrazovou vrstvu videa. Detailní záběry zdůrazňují jejich materiálnost, pohyb, světelnost a pomíjivost. Přesýpající se konfety, stoupající bubliny nebo hořící plameny fungují jako vizuální mezihry, které přerušují jednotlivé performativní situace a zároveň je propojují v jeden rytmický celek. Zejména motiv bublin ukazuje, jak Olivová pracuje s opakováním téhož vizuálního principu v odlišných prostředích – nejprve pod vodou jako součást pohybu těla, později v podobě mýdlových bublin stoupajících k obloze. Jeho opětovné objevení zároveň vytváří vizuální vazbu mezi podvodními a nadzemními sekvencemi, čímž montáž propojuje prostory, které zůstávají fyzicky oddělené.
Podobným způsobem funguje i zvuková vrstva. Smích se ve videu objevuje v několika momentech, zpravidla však tehdy, kdy obraz přímo nezobrazuje smějícího se člověka ani situaci, která by jeho přítomnost vysvětlovala. Stává se samostatným kompozičním prvkem, když se odpoutává od svého původce a funguje jako zvukový motiv, který propojuje odlišné obrazy. Ve spojení s konfetami vytváří rámec celé videoperformance – objevuje se na jejím začátku, v průběhu, ale i na jejím konci. Zvuková vrstva však nepracuje pouze se smíchem. Odlišný charakter má sekvence s ohněm, kde se po převážně osamělém pohybu autorky poprvé objevuje skupina lidí. Hlasy, ruch a společné sdílení prostoru rozšiřují dosavadní individuální zkušenost těla o komunitní rozměr, přičemž ani tato scéna nepředstavuje vyvrcholení děje, ale další fragment skladby videa.
Neméně důležitá je i práce kamery. Střídání detailních záběrů a celků krajiny usměrňuje diváckou pozornost mezi tělem a prostředím, v němž se odehrává. Kamera se nesoustředí na popis prostoru, ale na jeho smyslové kvality – pohyb hladiny, strukturu skály, sílu větru či světlo odrážející se od konfet a plamenů. Součástí instalace je také druhá projekce téhož videa na poloprůsvitný textilní baldachýn zavěšený pod stropem. Promítáním na zvlněnou textilii se obraz rozpadá, deformuje a stává se méně čitelným. Obě projekce nejsou časově synchronizované, takže nevzniká jejich prosté zdvojení, ale dvě souběžně se odvíjející vizuální roviny. Divák tak nikdy nesleduje pouze jedinou obrazovou linii.
Videoperformance 'Radost' (2026) ukazuje, že význam nevzniká z jednotlivých obrazů, ale z jejich vzájemných vztahů, které vytváří montáž. Právě propojení těla, přírodních elementů, zvuku a opakujících se vizuálních motivů utváří její celkový charakter. Emoce proto nevychází z jednoho konkrétního výjevu, ale z jejich společného působení, které ponechává prostor pro vlastní zkušenost místo jednoznačné interpretace.
Tělo jako prostor vztahů
Videoperformance 'Radost' (2026) přirozeně navazuje na dlouhodobé umělecké směřování Kateřiny Olivové. Ve své tvorbě pracuje s vlastním tělem jako médiem uměleckého zkoumání. Prostřednictvím performancí, videí i participativních projektů se soustředí na tělesnost jako prostor vztahů mezi člověkem, prostředím a ostatními lidmi. Pro tvorbu Olivové je charakteristické propojování humoru, hravosti, vědomé provokativnosti, ironie i záměrné trapnosti. Nahé tělo přitom nevyužívá jako samoúčelný prostředek šoku, ale jako způsob zpochybňování stereotypních představ o ženské tělesnosti a zdůrazňování rozmanitosti lidských těl. Namísto heroických gest nebo fyzické vytrvalosti, které jsou přítomné v části performativního umění, obrací pozornost k obyčejnosti těla, jeho zranitelnosti, ale i výjimečnosti či schopnosti vyvolávat rozpaky, smích i empatii. Stává se spíše způsobem, jak otevírat otázky spojené s tím, jaká těla jsou v umění viditelná, jaké významy jim společnost přisuzuje a jaké představy o ženskosti, sexualitě či tělesné dokonalosti ve společnosti nadále přetrvávají.
Právě proto lze videoperformanci ‘Radost' (2026) chápat jako koncentrované vyjádření základních principů autorčiny tvorby. Bez výrazných dramatických gest nebo jednoznačné interpretace vytváří prostor, v němž se zkušenost radosti rodí v pohybu, proměnlivosti a kontaktu s prostředím i ve vzájemném působení obrazu, zvuku a času.
Kateřina Olivová vystudovala Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde pokračovala i v doktorském studiu. V současnosti působí jako pedagožka na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Nová média 2. Olivová často pracuje s médiem performance na festivalech, vernisážích a dalších akcích. Pro prezentaci pro galerijní účely pak využívá médium videa.