Groteska se stínem: Jiří Surůvka o umění a svobodě

Jiří Surůvka – malíř, performer, fotograf, kurátor, vysokoškolský pedagog, spoluzakladatel výtvarné skupiny ‘Přirození’ a zakladatel ostravského festivalu performance ‘Malamut’ – patří k zásadním postavám české výtvarné scény. Jeho tvorba kriticky narušuje defektní aspekty fungování společnosti, je ironická a s jistou dávkou humoru, avšak v pozadí jeho děl vždy rezonují vážná témata. Charakteristická je i jeho performativní identita Batmana – „v teplákách, starých plavkách a přehozu přes gauč“ –  kterou používá jako sebeironickou figuru, jež zdůrazňuje, jak zdánlivé přijetí, tak i odmítnutí hrdinských gest. V našem rozhovoru se vrací k atmosféře devadesátých let, k otázkám svobody, absurditě a humoru v umění i k tomu, proč pro něj zůstává umění nástrojem kritiky a provokace i v současnosti.

Jak jste období 90. let vnímal vy? Myslíte si, že devadesátky umožnily něco, co by v jiném období nebylo možné?
No asi jo, protože člověk věřil, že dokáže, co bude chtít – najednou mu nikdo nebránil. Akorát nebyly peníze, ale my jsme to brali jako nějaký přechodný stav. Já jsem si říkal: „No jasně, až budu slavný, tak budu bohatý,“ ale deset let nic, patnáct let nic… (smích). Já jsem vydělával ze začátku celkem dobře – už na konci školy jsem dělal grafický design, takže jsem si třeba vydělal o hodně víc, než byl průměrný plat. Pak jsem ale věděl, že tohle dělat nechci, že chci dělat volnou tvorbu  a najednou jsem místo třiceti tisíc měl třeba dva tisíce. Tak jsem se různě protloukal, psal žádosti o různá stipendia na západě a jezdil jsem tam.  V roce 1990 jsem jel například stopem do Paříže – do té ‘mekky umění’ – a tam jsem zjistil, že žádné současné umění tam vlastně není. Spal jsem ve spacáku pod Eiffelovkou, protože za tehdejší peníze se tam nedal zaplatit ani hostel. Nakonec jsem ukecal nějaký autobus s českými turisty, aby mě vzali zpátky do Prahy.

Takže to byla hlavně svoboda v cestování?
No svoboda byla i v té chudobě (smích). Náš stát se o umění vůbec nestaral, ani ho to nenapadlo, ale bylo několik nadací, které nás držely nad vodou – třeba nám zaplatily cestu na nějakou výstavu. Například ‘Pro Helvetia’, díky které jsem jel do Běloruska na festival performance ‘Navinki’, nebo George Soros vypisoval granty, přes které jsem se dostal do San Franciska na tři měsíce. Byl jsem také na stipendiu ve Vídni od ‘Kultur Kontakt’ a dělali jsme i sérii výstav s kurátorem Petrem Weiblem, na nějaké projekty mě pozvali i Jan Huyt, či Lorand Hegyi. Pozvali mě i kurátorky do Lublaně na festival ‘Manifesta’ – jeli přes Prahu rovnou do Ostravy a v Praze nikoho nevybrali, takže Pražáci byli úplně naštvaní. I na ‘Manifestě’ 2002 v Frankfurtu jsem měl prezentaci a performance. V té době už byla vidět taková zvláštní rivalita i mezi českými umělci v zápase o mezinárodní uznání. Kdyby vlastně nebylo těch zahraničních sponzorů, tak by to náš stát vůbec nepovažoval za nutné. Pak, když jsme vstoupili do Evropské unie, stalo se přesně to, co jsem čekal – najednou nastalo hluché období. V devadesátkách byli na západě zvědaví, co děláme tady na východě, tak na to dávali granty. Český stát na tuhle situaci zareagoval pozdě – ministerstvo začalo dávat nějaké granty, ale to byly spíš drobné částky, většinou pro galerie tehdejších občanských sdružení, kterých bylo v té době také málo. Postupně jsem ale přišel na to, že v té době nestačilo jen tvořit, ale taky se aktivně starat o tu uměleckou komunitu – museli jsme zvát umělce k nám, aby nás oni zase doporučili kurátorům někde mimo Ostravu. A protože jsme na hranici s Polskem a měli jsme s Poláky už v osmdesátkách dobré styky, tak v devadesátkách jsme hodně jezdili právě tam.

V devadesátkách k nám naplno pronikla západní reklamní estetika – výtvarný jazyk se začal míchat s jazykem marketingu a konzumu. Jak vás v devadesátkách ovlivnila popkultura a západní estetika? Cítil jste, že i díky nim bylo možné vystoupit z předchozích omezení a tvořit naplno podle vlastních pravidel?
Já jsem byl překvapenej, že ta naše socialistická izolace se vlastně moc neprojevila na tom, co jsme dělali – vyvíjeli jsme se tak nějak divoce a intuitivně. Tady bylo všude najednou plno superhrdinů – v kinech i v televizi – Supermanů, Batmanů, kteří přiletěli, zachránili svět a lidi, ale mně to přišlo jako blbost. Říkal jsem si, že nic takového neexistuje – dokud si člověk něco neudělá sám, tak se bude válet v tom hnoji pořád. Já jsem pořád razil heslo „pomoz si sám“. Spousta lidí tu změnu nesla těžce, protože byli zvyklí ze socialismu, že někdo vymyslí celý jejich život za ně. Když někdo dvacet let pracoval v jedné fabrice, dostal stabilizační byt na sídlišti, novomanželskou půjčku, sedačku s dětskou postýlkou a pak to splácel bezúročně – nebo vůbec. A najednou tohle všechno zmizelo. Nastal takový zárodečný kapitalismus, vznikali oligarchové, přišla spousta mafiánů z východu. Ostrava byla jejich přestupní stanice, na náměstí hrály skořápky a policajti dělali, že to nevidí. Gangsteři po sobě stříleli na diskotékách a někteří to pojali po svém – vraždili se a házeli do Orlíku v sudech. Když my (umělci) jsme to ale pochopili tak, že si můžeme dělat, co chceme. A pro spoustu lidí bylo šokující, co všechno jsme najednou mohli oficiálně vystavovat. Všechno natáčela televize – tehdy to z kultury v Ostravě brali úplně všechno. Každou vernisáž, každou performance, každý umělecký počin – všechno tam bylo, včetně té nekorektnosti. Neměli jsme servítky, mluvili jsme sprostě a nikomu to nevadilo. Dům umění v Ostravě byl tehdy takový trochu zpátečnický. Když jsme tam dělali výstavu s Petrem Lysáčkem, důchodci, co tam chodili, se tiskli ke stěnám hrůzou a čekali, jaký skandál zase přijde a co zas provedeme (smích).
Na západě to teda šlo, ale tady ty instituce buď nebyly, nebo nestály za moc. Takže jsme se na ně nemohli spoléhat. Založili jsme si vlastní literárně-výtvarný časopis, dělali menší výstavy na ‘Dole Michal’, ve ‘Strojovně’ a v ‘Řetízkové šatně’. Byli jsme hodně aktivní. A taky jsme zjistili, že když uděláme akci společně s umělci z partnerského města – třeba z Drážďan – tak to radnice musí zaplatit, protože měli kulturní dohodu. Toho jsme využívali, ale všechno jsme si museli zorganizovat sami. Žádný Batman ani Superman nepřiletěl – museli jsme si pomoct sami. V těch devadesátkách většina lidí taky řešila spíš svoje nitro – úplně jiná témata, hodně se individualizovali. Bylo skoro pravidlem, že každý musí dělat něco úplně jiného, vynalézt si vlastní formu, ale nakonec byli víceméně jeden jako druhý (smích).

Vaše dva obrazy z cyklu ‘Strůjci války’, které jsou vystavené na aktuální výstavě ‘Svoboda v pubertě – umění 90. let’, vyvolávají dojem přímočarých děl. Na první pohled působí groteskně, ale objevují se v nich témata války a manipulace, kombinují hravost a brutalitu. Je pro vás tento kontrast klíčem k tomu, aby si divák uvědomil, že za tou ‘legrací’ je skutečná tragédie?
Tak nějak mi o to šlo. Ty zdroje jsem měl asi dva – jeden bylo pozorování svých spoluobčanů v devadesátkách, kdy jsem si uvědomil, že se lidi nezměnili ani za mák. Jakmile nastoupily populistické strany – třeba tehdy sociální demokrati – tak je lidé začali volit, protože věřili těm lžím o tom, kde co bude, jak budeme mít německé platy a tak dál. A já jsem viděl, jak se lidi nechávají oblbnout. Pak přijde nějaký Hitler, začne používat stejnou rétoriku, dav se nechá strhnout a lidi se nechají nahnat úplně jednoduše do nějakého šílenýho problému – a klidně i do destruktivního. A do toho byla válka v Jugoslávii…  Konkrétně figurky a válečné výjevy tohoto cyklu vycházejí z toho, že jsem se náhodou dostal k časopisu ‘Life’ z roku 1939 – americkému černobílému lifestylovýmu magazínu. Půlka čísla byl článek ‘Play with your food’ (‘Hraj si s jídlem’), kde byly podobné figurky, a druhá půlka byla o útoku Němců na Polsko – fotky vybombardované Varšavy, jiných částí Polska, mrtvoly na bojišti, zákopy, výbuchy, tanky, zmar a zkáza – prostě válečné scény. A když jsem to viděl, tak jsem si pomyslel, že ti Američani to mají jak jako dvě v jednom – jídlo a válku – a přitom jsou daleko za oceánem a pobaveně se dívají, jak se v Evropě vraždíme. To mě pobouřilo a zpracoval jsem to po svém: za ty pajáce z toho článku jsem umístil ty válečné výjevy. Vznikl z toho docela velký cyklus, ale pořád se k němu vracím. Byl jsem potom i v USA a koupil jsem si knihu ‘Play With Your Food’ – a mám z toho materiál asi na dalších sto obrazů (smích). Na první pohled je to prvoplánová legrace, nic závažného, ale když se divák pořádně podívá, zjistí, že za těmi postavičkami je něco zneklidňujícího – kopa mrtvol nebo výjevy z bitev.

Podobně jako ‘Strůjci války’ i vaše postava Batmana nese určitý morální apel – ale je to jeho parodická verze. Váš Batman není zachránce, ale připomínka odpovědnosti, kterou si musí nést každý jednotlivec sám v sobě. Myslíte si, že si divák z performance s Batmanem nebo třeba z cyklu ‘Strůjců války’ dokáže tohle poselství přenést z galerie do svého vlastního světa?
Určitě ano. Třeba když jsem byl ve Švédsku, vyrobil jsem batmanovské masky, které si publikum obléklo a já jsem je zaúkoloval, jak se mají dělat ty dobré skutky – takový rychlokurz. Kupříkladu jsem jim ukázal, že tady jede kolem nějaký člověk a my mu jako nenápadně podrazíme nohy a on spadne – ale další dva kolegové Batmani ho chytí a zachrání, aby věděl, že jsou ti zachránci. Nastrojili jsme pár takových akcí a pak jsme se vyfotili, kolik je teď těch „zaškolených“ Batmanů. A vlastně si ti lidé tak polopatě uvědomili, že nikomu nepomůžeme, ale naopak ho ještě dostaneme do maléru a maximálně ho z toho vytáhneme, aby nám byl vděčný. Politici v podstatě dělají úplně to samé – slibují něco a pak hází vinu na někoho jiného.  V Číně jsem taky dělal performance s Batmanem, ale pod tím oblekem jsem měl čínskou policejní uniformu. Původně to bylo tak, že jsem nejprve udělal výstavu bez schválení úřadů – protože tam to pořád funguje tak, že na to potřebujete povolení – v kulturáku na náměstí, a naproti byl výbor strany a z balkonu se pořád dívali, co tam děláme. Výstavu jsem zahájil a řekl jsem, že je ilegální, ale ať si ji v klidu prohlédnou, zúčastní se. Pak jsem si sundal oblek, nasadil si policejní čepici a vzápětí jsem výstavu zakázal a křičel, ať se okamžitě rozejdou a opustí galerii. Zase jenom taková obrácená varianta tohohle, aby si třeba uvědomili, že jsou vydaní napospas rozhodnutí někoho jiného a nemají nad tím vlastně žádnou kontrolu.

Je teda pro vás ironie a absurdita způsob, jak se dá účinněji mluvit o vážných tématech?
Vždycky se objevuje taková obligátní otázka, jestli může umění změnit svět. Já si myslím, že nemůže. Ale ten konkrétní divák, člověk, který se s tím uměním setká a dostane od umělce nějakou jednoznačnou zprávu, nad tím může začít přemýšlet. A to je přesně ono – že si z dalších zdrojů může uvědomit, že jestli chce změnit svět, musí začít u sebe. Jen tak ten svět opravdu změní. Nikdo jiný to za něj neudělá – a když někdo tvrdí opak, je v tom vždycky nějaká levárna. Politici měli takové vzletné myšlenky o rovnosti lidí, jak smetou buržoazii a všichni se budou mít lépe – a jak to dopadlo? Totalitními režimy, věznicemi a cenzurou.

Neuvažoval jste také o tom, že byste odešel z Ostravy do Prahy, jako většina vašich vrstevníků?
Kdybych šel jako ostatní na akademii, možná bych taky v Praze zůstal. Mě na akademii řekl Bedřich Dlouhý, ať na to kašlu a jdu rovnou vystavovat. Na přijímačkách se tehdy přihlásilo 900 lidí a vybrali 60, z toho vzali 30. Mně teda nevzali. Ale pak jsem zjistil, že to bylo možná i dobře. Nás začali vystavovat už manželé Ševčíkovi každý rok v ‘Mánesu’, nebo Milena Slavická a už jsem taky vystavoval v zahraničí. Moji kumpáni ze skupiny ‘Přirození’ byli ve druhém nebo třetím ročníku na akademii a vystavovali až potom. Aspoň mi to neomílají recenzenti, u koho jsem studoval, jako to teď dělají mým studentům. Například při recenzi na výstavu Honzy Výtisky, mého absolventa, si vždy přečtu: „To je vidět, že studoval u Surůvky“ – a v duchu vidím jeho reakci, že má toho dost. A to už je patnáct let po škole.

Určitě se váš umělecký vliv a specifický způsob uvažování promítá i do práce se studenty ve vašem ateliéru. A zkušenost, že jste nebyl svázán akademickými pravidly, se asi odrazila i v tom, jak své studenty vedete.
U mě, v mém ateliéru, jsem nechal studenty dělat, co chtějí. Někdo třeba maloval, někdo se zaměřil jenom na video. V prváku jsem je ale nutil malovat. Říkal jsem jim: „Dojdou ti třeba na cestách prachy, tak uděláš akvarel, ten pak prodáš turistům a máš na jídlo“. Já jsem si tohle sám vyzkoušel, když jsem žil tři měsíce na Krétě, abych vydělal na jízdenku zpátky. To byla skutečná škola přežití.

V poslední době to vypadá, jako by se ve střední Evropě začala znovu otevírat témata, která jsme považovali za překonaná – přímé útoky až omezování svobody, politické zásahy do kultury, což se teď asi nejvýrazněji odehrává na Slovensku. Myslíte si, že je svoboda dnes opět v ohrožení a že se to může týkat i Česka?
No je a s tím jde ruku v ruce i svoboda umělecká. V současnosti můžeme předpokládat, že se to stane i v Česku – vznikne trojúhelník Orbán–Babiš–Fico, a to bude šílený. Ale lidi jsou prostě hloupí, co si budeme povídat. Zase věří všemu, co jim ti politici říkají, a pak je zvolí. V minulosti tu revoluci udělalo deset procent lidí a zbytek čekal, jak to dopadne – a ti chytřejší maximálně skřípali zuby. Taky jsem chodil na besedy do škol a tam se mě ptali: „Jak to, že jste nemohl cestovat? Jak to, že jste nemohl jet do Vídně nebo Rakouska vlakem?“ A já jsem se jim snažil vysvětlit, že to prostě nešlo – nepustili by mě tam a možná by mě tehdy rovnou i zavřeli. Oni to nějak nedokázali pochopit: „Jak jako by mě nepustili, kdybych si koupil jízdenku?“ – a nevěřili mi, nedokázali to pojmout. Na těch besedách často zazníval takový zažitý názor, že někteří prarodiče těch dětí pořád říkají, že za socialismu bylo líp, protože každý měl práci a měl kde bydlet. Ale už nikdo těm dětem nedovysvětlí, jakou to mělo cenu – právě cenu té svobody. Stačí se nad tím trochu zamyslet, i selským rozumem, ale jako by se i ten selský rozum z lidí úplně vytratil. Žerou populistům všechno, jako to bývalo za socialismu. Tak uvidíme, co si ještě necháme líbit. Já si jen říkám, že jestli to lidi nezačne štvát, tak už je neprobere nic.

Rozhovor vedla Iveta Neuschlová, kurátorka Galerie výtvarného umění v Hodoníně. Jiří Surůvka je umělec, performer a vysokoškolský pedagog, v současnosti vede ateliér Video-multimédia-performance na Ostravské univerzitě.