Architekt nenápadné moderny: rozhovor s Janem Galetou o stavbách Antonína Blažka
9. 12. 2025 / Miroslav Divina / rozhovor
Rozhovor s historikem umění Janem Galetou vznikl u příležitosti dokončení projektu o architektovi Antonínu Blažkovi (1874–1944), který byl nejen zakládajícím členem Sdružení výtvarných umělců v Hodoníně, ale také architektem sídla spolku – Domu umělců z let 1911–1912.
Na univerzitě se dlouhodobě zabýváš architekturou devatenáctého a dvacátého století. Mohl bys na úvod přiblížit, do jakého kulturního prostředí po roce 1900 Antonín Blažek na Moravě vstupuje?
Především se dá asi říci, že vstoupil do českého prostředí, myšleno tedy nejen jazykově, ale také kulturně a vlastně i nacionalisticky. Blažek žil do roku 1905 ve Vídni, pracoval pro architekta Friedricha Ohmanna, zřejmě na projektování přestavby Hofburgu. Pokoušel se tam prosadit i v architektonických soutěžích, spolupracoval tehdy s rodilým Vídeňanem a spolužákem z Akademie Oskarem Ungerem. Úspěch se ale nedostavil a on se přestěhoval do Králova Pole. To byla tehdy samostatná obec, v roce 1905 povýšená na město, a především byla silně českojazyčná, včetně politického a úředního vedení. Což byl výrazný rozdíl oproti vedlejšímu, převážně německojazyčnému Brnu. Ačkoliv tedy Blažek přišel z kosmopolitní Vídně, kde se pohyboval v kulturně německojazyčném okruhu, rychle se zorientoval v mnohem provinčnějších poměrech Králova Pole a okolí a našel tu řadu zájemců o architektonické projekty. Důležité ale je, že na Moravě se pohyboval především právě v českých kruzích, nenašel žádné zákazníky mezi moravskými Němci a ani o to neusiloval. Ty sféry byly tehdy prostě takto poměrně jasně národnostně rozdělené. Z hlediska architektury nebyl samozřejmě na Moravě sám. Pokud pomineme starší brněnské české architekty jako byli Karel Welzl a Vojtěch Dvořák, tak do stejné generace jako Blažek plus mínus patří Dušan Jurkovič, Emil Králík, Valentin Hrdlička či jeho kolega ze SVUM Vladimír Fischer. Přesto si v této konkurenci Blažek dokázal vydobýt své místo. Bezpochyby i díky tomu, každý z těchto architektů tvořil poněkud jiným způsobem. Ne nadarmo se pro toto období používá stylová "škatulka" individuální moderna.
Když se podíváme na Blažkova životopisná data, vidíme, že již pár let po dostudování vídeňské Akademie projektuje významné veřejné stavby. Co mohlo být příčinou, že se takto výrazně prosadil?
Tak když přišel do Králova Pole, bylo mu už lehce přes třicet, takže nebyl žádný mladík. Studoval UMPRUM a následně akademii, pak byl pár let zaměstnán ve Vídni, dokonce chvíli v Brně učil na průmyslovce, to vše vlastně byla celkem obvyklá kariérní trajektorie architekta v té době, než se postavil na vlastní nohy. A všechny tyto zkušenosti mu vybudovaly dostatečné renomé pro tu soukromou praxi. Zase tolik českojazyčných architektů s vysvědčením z vídeňské akademie a s praxí u takové veličiny jako byl Ohmann tehdy na Moravě nesídlilo. Blažek navíc aktivně působil v okruhu Joži Uprky na rodném Slovácku minimálně od roku 1902 - byl to on kdo navrhl podobu oné slavné Umělecké výstavy slovenské v hodonínském Besedním domě, kterou navštívil i sochař August Rodin. V roce 1907 byl mezi zakládajícími členy SVUM. Takže bezpochyby měl nastřádaný slušný "sociální kapitál", který zužitkoval. Těmi stavbami, které máš asi především na mysli byly neogotické kostely v Bílovicích nad Svitavou a Komíně, tam navrhl také školu. V Mariánských Horách, které jsou dnes součástí Ostravy, byl za SVUM hlavním organizátorem výzdoby tamějšího nového kostela. Navrhl Sokolovnu v Boskovicích a během války taky doposud neznámý a bohužel již zbořený konvent dominikánek s kaplí v Přerově. A samozřejmě svá dvě hlavní díla – školu v Králově Poli a Dům umělců v Hodoníně. Navíc, ne všechny jeho návrhy byly realizovány, takže jen na papíře zůstaly vize radnice pro Královo Pole, kolonády v Luhačovicích či Národního divadla v Brně. Když to spočítáš, tak je to překvapivě dost projektů během cca deseti let, a to jsem vypočetl pouze to co řadíme pod veřejné stavby, na které ses ptal. On samozřejmě v tu dobu navrhoval také vily, bytové domy a další budovy. Takže se dá říci, že jsme v obecném povědomí - myslím širokou veřejnost i odborníky - na Blažka tak trochu zapomněli, ale on byl před válkou opravdu úspěšný a taky šikovný architekt.
Stavby veřejného účelu Blažek projektoval v hojném počtu i v meziválečném období. Lze v nich najít nějaký jednotící rukopis, nebo k tvorbě přistupoval vždy s maximální individualitou projektu?
To je dobře, že se ptáš na tu meziválečnou periodu, nerad bych aby to z té předchozí odpovědi vypadlo, že mezi válkami už šikovný a úspěšný nebyl. Ale měl to rozhodně složitější. V roce 1924 mu už bylo padesát let, takže těch sil do pomyslného "budování republiky" nemohl mít logicky tolik, jako mladší architekti. Ti navíc, jako třeba Bohuslav Fuchs, přišli s úplně jiným pojetím architektury – říkejme mu "funkcionalismus" – které Blažek nikdy nepřijal za své. Před válkou u Blažka najdeme pár historizujících projektů – pro kostely a radnice, kde to prostě ten typ stavby a taky objednavatelé tak nějak s ohledem na tradici vyžadovali. A pak ten jeho individuální moderní styl ve dvou podobách – jednak jeho zcela vlastní tvůrčí dekorativní slovník s lidovými výpůjčkami, jak ho ukazuje Dům umělců nebo královopolská škola, jednak taková racionální klasicistní moderna ve střihu Otty Wagnera – to byl ten projekt kolonády pro Luhačovice nebo konvent v Přerově. Dá se tak říct, že jeho tvorba byla stylově pluralitní, a to mu zůstalo i v meziválečném období. I ve 20. letech pokračoval v tom vlastním předválečném stylu, jak ukazuje budova soudu a pošty v Hodoníně. Zároveň ale pro četné zakázky státních bytových domů svébytně upravil rondokubismus, tehdy obecně přijímaný jako reprezentativní a oficiální "styl republiky". A ve stejnou dobu došel až k modernímu klasicismu, což dobře ukazuje hodonínská Okresní nemocenská pokladna nebo neprovedený projekt pro brněnskou Sokolovnu. Nutno bohužel říci, že pro některé jeho neprovedené meziválečné projekty se nám nepodařilo dohledat plány – pro krematorium či III. zemský dům v Brně, pro hodonínskou Sokolovnu nebo královopolský Besední dům. Jestli je někdo jednou najde, určitě to naše poznání Blažkovy tvorby významně obohatí. Takže abych ti vlastně nakonec odpověděl – rukopis se u jeho meziválečných staveb najít dá. Jen ho nesmíš hledat jenom ve stylu, ale taky v celkové kompozici a zároveň v detailech, třeba v interiérech.
A co ty lidové inspirace?
To je dobrá otázka – vzhledem k obřím žudrům lemujícím vchody do Domu umělců v Hodoníně. Musím přiznat, že ještě i teď, když je kniha vytištěná a výstava běží, tak s kolegou Martinem Šolcem pořád diskutujeme, jak to Blažek s těmi žudry vlastně myslel. Někdy je díky těm folklórním prvkům některých svých staveb Blažek označován jako následovník Jurkoviče, ale to je podle mě nepochopení jeho přístupu. Jurkovič totiž transformoval motivy, tvary a vzory lidové architektury pro naprosto odlišné funkce, z chalupy udělal vilu nebo dokonce veřejnou stavbu. A navíc ty „karpatské“ formy klidně přenášel do úplně jiných regionů, třeba do východních Čech. Blažek nic takového nedělal. Nepřenášel celé formy, ale jen dekorativní detaily. A podle mě je používal proto, aby své moderní stavby kontextualizoval s místní tradicí. V případě Domu umělců navíc byly ty lidové prvky symbolickým "vývěsním štítem" SVUMu. Takže oproti Jurkovičovi měl vlastně přesně opačný přístup. Můžeš mi namítnout, že něco jako žudra u Blažka najdeme i na stavbách mimo Slovácko, třeba na Brněnsku, a to je fakt. Ale on dobře znal to, o co jsme my přišli a co jsme zapomněli - totiž že i na Brněnsku lidové stavitelství žudra používalo. Jen nebyla tak zdobná a říká se jim tam "žundry", což znám z vlastní zkušenosti z vesnice odkud pochází moje žena. Obecně pak můžeme dát používání lidových motivů v architektuře do slouvislosti s původně britským hnutím Arts and Crafts, které se po roce 1900 přehnalo i kontinentální Evropou, nebo s německou, švýcarskou a rakouskou architekturou domoviny (tzv. Heimatschutzstil). Obojí Blažek dobře znal.
Které Blažkovy stavby považuješ za nejvýznamnější? Ať už z pohledu dějin architektury, nebo v kontextu místa.
Před válkou jednoznačně Dům umělců v Hodoníně, to je úžasné celostní dílo, podle mě jedna z nejzajímavějších staveb počátku 20. století jakou v Česku máme. Umělecké pavilony jsou obvykle samostatně stojící, ale tady to nešlo, takže budova ukazuje právě tu zmiňovanou Blažkovu šikovnost. Jak dokázal proměnit nevýhody nárožní parcely ve výhody realizované stavby. Zvenku je poměrně strohá, s velkými plochami omítky a menšími okny. Důraz je kladen na vstup, který je umístěný v seříznutém nároží, takže je úzký, zdánlivě vysoký a tu vertikalitu podporuje jak žudro, tak velké okno a zdobení v patře. Je to taková chytrá a rafinovaná vizuální hra. A ta pokračuje i vevnitř. Máš tam nejen ty úžasné dřevěné prvky, které navrhl sám Blažek, ale každý prostor je individualizován, každý je zvláštní. Nejsou to jen holé výstavní stěny, které má umění dodatečně naplnit. Naopak, interiér je uměleckým dílem sám o sobě, jak z hlediska materiálů a výzdoby od Jano Köhlera, tak z hlediska prostorové kompozice.
Pak je tu škola v Králově Poli. Ta je s ohledem na funkci ve svém vnitřním členění pojata utilitárněji - jednoduše řečeno chodby a třídy, tam nebylo co vymýšlet. Ale vestibuly i schodiště Blažek navrhl velmi výpravně a umělecky. Zvenku je pak ta budova sice symetrická, má arkýře, štít a takovou dalo by se říci barokní hmotu, ale fasáda přesto představuje zcela originální dekorativní systém, který naopak není vůbec založený na historických základech. Je to takový Blažkův pokus vydat se novou cestou. Sice trochu hřmotnou a na pohled vážnou a těžkou, ale rozhodně zajímavou.
Z jeho meziválečné tvorby pak oceňuji především školu v Hodoníně. Je to velká budova, která si v okolí trůní jako nějaký zámek v zahradě. Většina té dlouhé fasády je vlastně bez jakýchkoliv ozdob, jen vstupní partii lemují dvojice sloupů. Nejzajímavější jsou ta ustoupená jakoby vykouslá nároží se subtilními pilíři, které se zvedají k římse. Rámují tu fasádu a zároveň ji vizuálně odlehčují. Můžeš jimi vidět naskrz, takže je to zase taková optická hra a zajímavý pokus o vyřešení tehdy stále aktuálního problému, jak pojímat rozlehlé ploché fasády, tak aby nepůsobily příliš monotónně a nudně. Takže ani po padesátce Antonín Blažek nepostrádal inovativní architektonické uvažování. Je ale třeba dodat, že jsem mluvil hlavně o fasádách, ale pokud jde o dispozice tak jsou ty jeho stavby sice kvalitní a dobře a funkčně vymyšlené, ale zároveň docela tradiční. Pokud jde o prostor tak zkrátka Blažek s žádným extra novým řešením nepřišel.
Nyní přicházíte s první monografií a ucelenou prezentací tvorby architekta Blažka. Ačkoli jsou jeho stavby stále výraznou součástí veřejného prostoru měst, zůstávaly víceméně stranou zájmu. Co může být tím důvodem, že mu doposud na poli dějin umění nebyla věnována větší pozornost?
Tady může být odpověď asi docela krátká: není to funkcionalismus a nestojí to v Praze, Brně, Hradci Králové ani Zlíně. Bohužel je to tak, že skoro cokoliv z moderní architektury mimo tato města jako by v celorepublikovém měřítku neexistovalo, kánon je tak nastavený a jen velmi těžko do něj pronikají věci z regionů, ačkoliv jsou kvalitní. Trochu se to třeba podařilo prolomit Plzni s těmi Loosovými byty. Zároveň funkcionalismus má takovou aureolu geniality a výjimečnosti, která je pořád znovu a znovu zdůrazňována třeba i v médiích, že tomu nelze čelit.
Mnohé z budov slouží i po sto letech stejnému účelu, k jakému byly postaveny – to se týká objektů pošty, škol, sokoloven i dalších. Je možné tuto skutečnost vnímat jako doklad toho, že se jednalo o velmi dobře promyšlenou architekturu?
Můžeme to tak vnímat. Bezpochyby u všech došlo k mnoha větším či menším adaptacím, aby to vyhovovalo jiné době a jiným potřebám. Pokud budovu památkově nezakonzervuješ, tak ji lidi v čase budou vždycky nějak měnit. Jinak to nejde. Vezmi si jenom Dům umělců. Ten má dvě přístavby z let 1915 a 1941, které navrhl přímo Blažek. Sám viděl, jak se potřeby uživatele – SVUM – proměňují a chtěl tomu jít naproti. Navíc on plánoval těch přístaveb více a mnohem rozsáhlejších, jen na to SVUM nemělo peníze. Kdyby se mu to povedlo byla by ta budova dvakrát tak velká, než je. Takže ano, udělal ty stavby tak, že slouží i po sto letech, ale má to samozřejmě nějaké limity.
Vidíme, že spektrum projektů Antonína Blažka je velmi široké a stejně tak je pestrá škála stylových prvků, které v architektuře využíval. Je však i přesto možné charakterizovat jeho tvorbu v několika větách?
Určitě by se dalo říci, že byl vždy modernistickým a moderním architektem. Nesmíme ho z tohoto proudu vyřadit jen proto, že nedělal funkcionalismus – to přece ani Kotěra, Wagner nebo Loos a o jejich modernitě nepochybujeme. Nesmí nás taky zmást ty folklorní prvky, které někdy užíval, stejně jako těch pár historizujících projektů.
Jan Galeta je historik umění, působící na Masarykově univerzitě v Brně a na Akademii věd ČR. Zabývá se především architekturou 18.–20. století a tématy jako architektura a nacionalismus, architektura a propaganda, architektura a politika. Pro Galerii výtvarného umění v Hodoníně připravil v roce 2025 jako hlavní odborný garant projektu výstavu Antonín Blažek (1874–1944) – architekt Brna a Hodonína a publikaci Antonín Blažek (1874–1944) – architekt nenápadné moderny.